Já jsem žádnou kytku nikdy neumořil! Já jsem jich vždycky zlikvidoval hned několik naráz. Pominu li běžné pěstební neúspěchy hlavní nepřítel byla technika. Ta mi selhala v životě ve velkém vlastně čtyřikrát za těch 47 let. . Vždy v mé nepřítomnosti když se musí za prací dojíždět. Dvakrát topení a dvakrát elektrika. Škody po výpadku topení nebyly tak katastrofální (mrzlo do -5) . Katastrofální byly výpadky elektriky za letních veder. Odrovnal jsem cca 50ks masdeválií , 30 Drakul,20 Sophronitis, a co mne hrozně do dnes mrzí vypěstované a návazané Sophr coccinea cca 200ks. ty ostatní drobné ani nepočítám. ve druhém skleníku spousty nádherných Cattlejí . Musel jsem vybudovat celou novou elektriku od základu s několika jištěními jak topení tak el. Všechny tyto pohromy jsou z posledních 20 let.
Vždy jsem měl jako "pojistku " před skleníkem velkou švestku která dělala po 50 let nad skleníkem stín. Jakmile začala sesychat a musel jsem ji ořezat začaly problémy které nevyřešilo ani stínování. A teď ji budu jako suchou kácet.

Malá část spálených rostlin

Virens - tak to je masakr , už asi pět minut přemejšlím, jestli bych se z něčeho takovýho vzpamatovala. Zřejmě jo, ale ten pocit marnosti.. . Je mi líto těch kytiček, ale i tebe a je fajn, žes to ustál.

Drsný pocit zmaru.Chce to hodně síly začínat po tomhle znova...
Občas něco podobného zažívám u zvířat.Jednou nám blesk zabil 24 krav s telaty,které se schovaly pod strom při bouřce.Ležely tam kolem dokola, jako nějaký obří okvětní plátky...

Hodně vzdálenej pocit zmaru (na Virensovu hrůzu to nemělo, ale zasáhlo mě to) jsem měla letos na konci února, když jsme mamku museli odvízt do nemocnice a já se dostala pro kytičky na chalupu až za 14 dní. To jsem vážně brečela, odnesli to všechny faleňáci (její oblíbenci cca 40), přežili jen dva. Zvláštní na tom bylo, že z botaniky neodešlo nic krom tří kytiček (gongora, epidendrum a dendrobium). A to tu bylo 5-6 C a dost vysoká vzdušná vlhkost. Strašný, strašný, strašný . Dodnes jsem nenašla odvahu to mamce říct.

Jak tak na to koukám je nás tu víc s podobnými zkušenostmi. Ale že to z nás leze, jak z chlupaté deky . Život občas píše dramata .

manželka se mi diví, že špatně spím když je -20°C ale po těch všech zkušenostech vím své. Byl jsem vždy přesvědčen, že technika nemůže selhat až do roku 91 kdy přišlo 1. varování . Dnes vše pojištěno přes GSM a co já vím všechno , stejně nespím jak bych měl. Když přijde v noci SMS vyletím jak raketa. A to se můžu každou minutu podívat kolik je stupňů ve skleníku a jaké je napětí.

Nejsem si zcela jistá, jestli bych byla schopná se oklepat a jít dál po takových událostech. Máte fakt kuráž

já se vrátím k rupikolám, dneska rozkvetla tato krásně žlutá - L.bradei. Květenství není moje zásluha, přišla už s nasazenými poupaty.

Pod tu fotku bych se klidně podepsal... Krásný květ s poupětem,má ji maminka-tak doufám,že se také dočkáme...
Všiml jsem si,že je dost zmenšuješ,můžeš jít až na 1000 pixelů na šířku...

to zmenšování je můj největší problém s úpravou fotek. Tahle tedy není upravená vůbec a navíc je focená v ruce (bez stativu). někdy si to zmenším a je to OK, někdy mi to třikrát vyhodí, že je fotka velká. Takže z pohodlnosti zmenšuji v Picasa3, kde mám nastaveno zmenšení na 600 pixelů a vím, že to fórum vezme