Re: Každý jsme nějak střelený
Míro taky si myslím, že myslíme pozitivně, píšem o tom jen proto, že jsme se z toho pozvedli, ne?
Ale zároveň vím jak jsi to myslel... aby to tu nebylo samá katastrofa....viď?
No, já jsem taky pěkně střelená...Od mala jsem byla střelená především přes zvířata. Chytila jsem to od taťky, pořád mne vozil sebou po různých výstavách drobného zvířectva a pod. Doma máme(dosud)
králíky jedlé a
králíky na výstavy- slepice(také plemenné - koroptví vlašky) a taťkova chlouba jsou holubi mají lepší a bytelnější chovné zařítzení, než je našich barák...
. Jako dítě jsem byla těžce pod vlivem a zanechalo to na mne řádné následky.
Kromě rybiček, křečků a morčat jako mají snad všechny děti, jsem pořádně chovala andulky, korely, angorské králíky, kastorexy.... Vždy s plnou parádou - voliéra na dvorku - studovala jsem v učených knihách o genetice, abych pokřížila ty správné rodiče... atd.
Pak jsem pár let chovala činčily, a hady a protože hadi potřebují jíst, tak jsem měla i chovné stádo laboratorních potkanů. U nich jsem se zase vyřádila v genetice a křížení, bylo to zajímavé a rychle viditelné výsledky, neboť se rychle množily.
Teď (k stáru
)už jsem drobet zmoudřela a ze zvěře mám jen "babičku hadičku" - užovku čtyřpruhou - 19ti letou(zbyla mi z toho hadího období), pískomily a kocoura. Zato jsem svou vášeň vrhla na kytky o které jsem se do svých třiceti vůbec nezajímala. Teď jsou parapety plné masožravé sbírky, orchidek a kapradin.
A taky se přidávám ke
kajmii a
Věře- jsem trefená do všelijakých rukodělných technik a činností - pedig, keramika, plstění, šití, maluju na zdi ve školách pomůckové obrazy... Ale s tím tvořením je to u mne nárazové.... třeba týden - HURÁ.... pak půl roku - NIC.
Přikládám foto jak "babička hadička" pucuje králička...