Poprvé pokvete Taccarum weddelianum, jihoamerická obdoba starosvětských zmijovců. Mám ho 14 let a teprve vloni jsem se konečně dobral pořádně velké hlízy, která je schopná vytvořit květenství. Celá léta, co pěstuji hlíznaté áronovité, jsem je sázel do zahradnického substrátu B a perlitu v poměru 3:1 (sem tam jsem směs trochu pozměnil, ale nijak dramaticky), moc jsem nehnojil. Vloni na jaře už mne přestalo bavit platit pořád víc a víc peněz za kvalitativně stále horší substrát a zajel jsem si pro (skoro čistou) lipovou listovku. Míchal jsem to v poměru B:listovka:perlit 1,5:1,5:1 a na podzim jsem se nestačil divit, co jsem z květináčů vyndával: prakticky všechny zmijovce narostly neuvěřitelně, některé dosud vegetativně se nemnožící poprvé udělaly dceřiné hlízky. Taccarum vytvořilo hlízu těžkou skoro kilo, to už jsem začal věřit, že uvidím květenství... A asi se to povede .
T.

Nymphaea micrantha pokračuje v show .
T.

Venku kvetou první lilie - ale jen díky pěstování ve velkých květnících a zimování ve studeném skleníku (spíš kvůli obraně před přemokřením v naší "mastné" černozemi, než kvůli vymrznutí - to už díky změně klimatu moc nehrozí ). Zde u mne nejranější Lilium pumilum, menší východoasijský druh. Lilie v květnících podkládám vrstvičkou kamenné drtě, aby cibule nebyly v mokru, ale ne všechny mi v hrnkové kultuře jdou .
T.

Dnešní okénko do světa kytek se zásobními orgány uzavře dvojice siningií. S. helleri je typový druh rodu, popsaný v roce 1825, a pak nadlouho ztracený a dokonce považovaný za vyhynulý. Znovuobjeven byl začátkem roku 2015 jako malinká populace několika desítek kytek u opuštěné železniční vlečky a bylo sebráno pár zralých semen. Kytky rostly perfektně, kvetly ani ne rok po výsevu a 4. 7. 2016 jsem dostal asi 20 semínek od brazilského specialisty na podpětovité Mauro Peixota. Něco vyklíčilo, do květu jsem dovedl asi pět kytek, dneska mi zůstávají dvě relativně obrovské rostliny, zvlášť hlíza je impozantní, ale vlastně celá kytka je dost velká - listy, stonky, květy. Postupem času se od Maura a dalších pěstitelů rozšířily v kultuře po celém světě a dneska je to obyčejná houska na krámě . Ale nechávám si je pro připomenutí, jak vrtkavý může být osud rostlin (i živočichů) ve volné přírodě...
Druhá fotka ukazuje "políčko" Sinningia macropoda - červené trubičkovité květy ukazují na opylování kolibříky. Ty zatím nemám , tak používám ploché párátko...
T.

tommy: Nymphea, Lilium i Sinningie nádherné ...

Vůně jara... . A. barbatus považuji za jeden z nejlepších nálezů Alana Gallowaye - střední velikost (kvete v sadbovači s hranou 13 cm), temně rudý list se sametovým vzhledem, spadix hustě oděný černými chlupy... Navíc snadno pěstovatelný. Jediná chyba: netvoří dceřiné hlízky. Ale zase dobře koření řízky z listu. Až se plně otevře, dám nahlédnout do útrob spathy.
A. eichleri je stálice, už tu byl. Pořád jen jedna kytka - ačkoli tvoří offsety, ty se mi nikdy nepovedlo dopěstovat do "bezproblémové" velikosti. Tak snad letos.
A. impressus mi kvete poprvé, hlíza pozitivně zareagovala na loňskou změnu pěstební směsi (více živin). Na květenství jsem čekal 14 let, kdybych hnojil, netrvalo by to tak dlouho...
Další stálice je A. ongsakulii - další skvělý nález Alana Gallowaye. Miniatura bez jakéhokoli zápachu, snadno se množící, bezproblémový.
T.

Letos dost dobře kvetou Griffinia liboniana a poprvé jsem měl květy i na G. espiritensis (ten jsem ale vyfotit nestačil). Grifinie jsou stíno- a vlhkomilné drobné cibuloviny, někdy se jim říká "modrý amarylis", ale mají spíš blíže k hvězdníkům (Hippeastrum). Pěstuji celoročně v teple a zalévám pořád, občas si některá kytka udělá malou "přestávku" a zatáhne, ale během dvou nebo tří měsíců už je zase nad zemí... Sázím do směsi vylehčené perlitem, momentálně trochu experimentuji s různými přídavky do substrátu, ale vypadá to, že na nějaké vylepšování nejsou zvědavé a rostou všechny stejně (dobře ). U jednoho klonu G. espiritensis jsem vloni viděl tvorbu dceřiných cibulek přímo na kořenech - ne na specializovaných stolonech, ale opravdu na kořenech - a dost mne to překvapilo (dělá to jen tahle jedna konkrétní rostlina, u jiných semenáčů téhož druhu jsem to zatím nikdy nezaznamenal).
T.

Květenství u Taccarum weddelianum se vyvíjí dost rychle, ale to není překvapení, když ho vyživuje obří hlíza. Zde na obrázcích postupný vývoj - první foto je z 28. 4., poslední z dneška. Na samčích květech se dnes objevil pyl, tak jsem roztrhl spathu, kryjící spodní samičí část květenství, a zkusil samoopylení. Blizny byly dost lepkavé, tak jsem na ně prstem nanesl nějaký pyl, a uvidím - aronovité jsou často samosprašné, ale mají přísně oddělené doby, kdy jsou květy funkční - nejprve uzrají samičí květy, pyl se ze samčích květů začne uvolňovat v okamžiku, kdy už blizny zase nejsou schopny pyl přijímat... Celé květenství má na výšku určitě půl metru.
T.

A teď něco pohlednějšího . Zase kvete pár siningií, nejvíc si cením S. ramboi (myslím, že tu ještě nebyla). Ta byla původně šířena pod provizorním jménem S. sp. Waechter podle lokality sběru. Poměrně rychle se ukázalo, že semena "Waechter" obsahují ve skutečnosti dva druhy - tuhle a podstatně méně hezkou (dle mého soukromého názoru) S. polyantha. S. polyantha byla známá už dlouhou dobu, "příměs" se ukázala být novým druhem, S. ramboi. Druh popsal brazilský botanik Ferreira a jméno vybral pro uctění památky kněze jménem Balduino Rambo, který se v polovině 20. století zasazoval o ochranu původních brazilských lesních a travinných biotopů; nemá to nic společného s Johnem Rambo . Kytka má úspornou velikost, hlízy u mne dorostly zatím do průměru cca 15 cm, stonky s listy jsou max 20 cm vysoké, listy jsou tuhé, hezky tmavozelené. Jednotlivé kvítky mají cca 3 cm, barva odpovídá.
S. guttata už tu byla, ale nemohu si pomoci, letos na jaře se povedla. S. macropoda také patří k druhům s tuhým odolným olistěním, což se o zobrazené formě S. speciosa říct nedá...
T.

Sinningie parádne !