Používám dolomit, bohužel se dá sehnat jen drobnější. K Brachypetalům bych vápenec nebo dolomit kromě pemzy dal.

Přeji hezký den.
Pokusím se trochu upřesnit a poopravit některé údaje týkající se pemzy.
Začnu vysvětlením, jak rozumět chemickým analýzám hornin. Je obvyklé, že chemické složení hornin se uvádí v přepočtu na oxidy. Je to umožněno tím, že naprostá většina horninotvorných minerálů jsou minerály oxidické, nejvíce křemičitany (např. živce, slídy, granáty, augit, amfibol, olivín, jílové minerály atd.), ale též oxidy (křemen, magnetit, spinel aj.), uhličitany (hlavně kalcit, dolomit, siderit) či fosforečnany (hlavně apatit). Jejich vzorce si lze představit jako rozepsané na kombinaci jednoduchých oxidů, kyslíku je tam tak akorát, aby to i kvantitativně souhlasilo. Takže třeba kalcit CaCO3 si lze představit jako CaO + CO2, draselný živec (ortoklas) KAlSi3O8 jako 1/2 K2O + 1/2 Al2O3 + 3 SiO2 atd. Takže pokud je třeba v analýze uvedeno, že hornina obsahuje 60 % SiO2, není to 60 % křemene, nýbrž obsah veškerého křemíku v přepočtu na oxid. O minerálním složení to neříká nic. A bez znalosti minerálního složení nelze říci nic určitého ani o tom, jak se ta hornina bude chovat jako substrát, zda se z ní budou uvolňovat nějaké prvky a v jakém množství.
Chemické složky hornin se konvenčně dělí na hlavní - více než 1 %, vedlejší 0,1-1 % a stopové - méně než 0,1 %. Jako hlavní složky hornin vystupují obvykle SiO2, Al2O3, Fe2O3, FeO, MgO, CaO, Na2O a K2O, u vápenců a dolomitů také CO2. Hodnotu 1 % někdy překračují také TiO2 či P2O5, které jsou jinak typické vedlejší složky. Kolísavý bývá obsah vody H2O, která navíc může být vázaná v různé podobě. Obecně však platí, že součet obsahů hlavních složek bývá cca 98-99 %. Pokud uvidíme analýzu, kde je součet složek výrazně nižší, je neúplná. To je i příklad analýzy pemzy z citovaného odkazu.
Další otázkou do diskuse je, zda lze pomocí jednoduché zkoušky octem odhadnout, zda se z horniny bude uvolňovat vápník. Stručná odpověď by byla, že je to zkouška VELMI orientační. Šumění v kyselinách není příznakem obsahu vápníku, nýbrž uhličitanů všeobecně. Ty se v kyselinách rozkládají za vzniku CO2, což se projevuje šuměním. Uhličitany v horninách jsou většinou kalcit CaCO3 nebo dolomit CaMg(CO3)2, takže ten snadno uvolnitelný vápník zpravidla obsahují. Ale samozřejmě existují i výjimky. Hornina může v kyselině šumět, protože obsahuje třeba siderit FeCO3, a naopak třeba dolomit může šumět málo nebo vůbec. Závisí to na druhu kyseliny - nejspolehlivější je reakce s kyselinou chlorovodíkovou, na koncentraci kyseliny - běžný kuchyňský ocet je dost zředěný, na teplotě - třeba dolomit šumí až v teplé HCl, a samozřejmě i na druhu karbonátu a jeho množství v hornině.
Pro veškeré horniny skutečně platí, že jejich složení může kolísat, někdy méně, někdy více, a někdy i dost hodně.
Pokud jde o pemzu, jde o silně porézní vulkanické sklo s vysokým obsahem SiO2. Vápník obsahuje pemza také, množství CaO v pemze ovšem dost kolísá - může ho být méně než 1 %, ale také okolo 2 %, celkově je ovšem jeho obsah poměrně nízký. A co je důležité, pemza je materiál chemicky poměrně stabilní, takže pokud nebude příliš navětralá či přeměněná působením nějakých horkých minerálních vod, vápník se z ní prakticky nebude uvolňovat.
Lukáš Křesina

Díky za vysvětlení. Nejspíš nerozumím úplně všemu, ale něco jsem pochopila

Děkuju za vysvětlení, na leckteré moje nevyřčené otázky jste odpověděl. Martina

Děkuji Lukáši za velmi pěkné vysvětlení.
Nějak tak tohle vnímám. Přesnější kontrolu silnějšími kyselinami nedělám hlavně proto, že mi běžně stačí jen i tak nepřesný výsledek.
Jedna věc mne ale zaujala, jestli se můžu optat na přesnější vyjádření.
Jak je to s vyplavováním vápníku vodou z dolomitů , třeba ve srovnání s běžnými mramory?
Pokud některý dolomit na ocet nereaguje, je to po mém soudu to vážnější úskalí tohoto postupu.
Z reakcí na uhličitany jiných prvků si moc starostí nedělám.

Není zač Radku, snad to trochu pomůže.

Pane Křesino, děkuji za váš velmi odborný výklad. S tím pochopením jsem na tom podobně jako Zdenka. Důležitý je pro mne ale závěr, že pemza i když vápník obsahovat může, tak ho uvolňovat nebude nebo jen nepatrně. To znamená v tomto případě (jak píše paphio) brachypetala vápnit. Ještě jednou děkuji za vysvětlení

Přeji hezký den.
Dolomity... V mineralogii se pro testování karbonátů standardně používá zředěná kyselina chlorovodíková (HCl), tady mohu posloužit vlastními zkušenostmi. Je to proto, že reakce s HCl je velmi intenzivní, takže umožňuje poznat uhličitany (= karbonáty), i když jsou jenom jako příměs, a je to naprosto nezaměnitelné s unikáním bublinek vzduchu z porézních látek. Testování pomocí octa je postup používaný amatéry nebo jen v nouzi, pokud není k dispozici HCl, takže jak přesně reaguje s octem dolomit, nevím. Chtělo by to vyzkoušet a zkusit ten ocet také opatrně zahřát.
Dolomit je podvojný uhličitan vápenato-hořečnatý. Už z toho plyne, že rozpuštěním stejného možství vápence (kalcitu, mramoru) a dolomitu se v případě vápence uvolní více vápníku. A u dolomitu se zase uvolní i hořčík, který také zvýší vodivost výluhu! Kromě toho dolomit reaguje s kyselinami hůře, takže můj odhad je, že z dolomitu se bude vápník uvolňovat méně než z vápence, ale pořád hodně. Ale je to opravdu jen můj odhad.
A ještě upozornění k termínu běžný mramor. Mramor používaný v kamenictví je každá leštitelná hornina tvořená karbonáty. Může tedy jít jak o vápenec a jeho přeměnou vzniklý krystalický vápenec (=mramor v užším, petrografickém smyslu), tak i o dolomit a jeho přeměnou vzniklý dolomitický mramor. Mohou to být i horniny se značným podílem příměsí, zejména jílových minerálů. A někdy jsou jako "mramor" označovány i zcela jiné horniny, třeba velmi oblíbené tmavě zelené "mramory" z Kuby jsou hadce.
Lukáš Křesina

Děkuji, velmi přínosné. Osobně jsem se nesnažil o posuzování většího množství vzorků.
Pro mou představu užitečné informace.