Lukáši, ta sytější barva je taky pěkná, nejsem žádný fotograf,ale palec dávám nahoru....Věra

Konečně se dostávám k tomu, co by mělo být jádrem tohoto tématu, jak co nejlépe fotografovat na výstavách orchidejí.
Nejprve se ale zamyslíme nad tím, proč tam vlastně fotíme. Důvodů může být celá řada. Fotografovat můžeme pro vlastní potřebu – na památku, jak to tam vypadalo, pro vlastní poučení – abychom věděli, jak ta či ona kytička vypadá, anebo prostě jen pro radost z krásné fotografie. Ale také můžeme fotky nějak předvést druhým – na webu, na monitoru svého či jejich počítače, pomocí dataprojektoru, ale i jako tisky či zvětšeniny na papíru. A konečně fotky mohou sloužit i jako podklad do tištěných publikací – knih, časopisů, kalendářů atd.
Vždy však mějme na paměti, že jakékoliv komerční využití fotek, které na výstavě pořídíme, je možné jen se souhlasem vystavovatele.
Každý způsob prezentace či využití fotografií má pak své požadavky na jejich potřebnou technickou kvalitu. Protože na výstavách fotografujeme zpravidla za obtížných podmínek, je pro dosažení požadované kvality vždy nutno věnovat tomu dostatek času, a to nejen při samotném fotografování, ale i při následné počítačové úpravě fotek. A tady vzniká určitý rozpor. Na jedné straně chceme mnohdy své fotky co nejrychleji zveřejnit (např. na webu), dokud jsou aktuální. A na druhé straně potřebujeme čas na jejich úpravu. Velmi často to končí tak, že fotky se nasypou na web bez jakékoliv probírky a bez jakéhokoliv zpracování. A podle toho to také vypadá. Přitom by stačilo docela málo – fotky si prohlédnout na monitoru počítače (displej fotoaparátu nestačí!), ty zcela špatné (neostré, silně podexponované či přeexponované apod.) vymazat a ty ostatní aspoň nějak počítačově upravit. Mnohdy stačí pár kliknutí myší, upravit jas, kontrast a vyvážení bílé a případně fotku oříznout a fotka hned vypadá o mnoho lépe. Takže první rada zní – chcete-li být považováni za dobré fotografy, neukazujte druhým své špatné fotky. Ukažte jim jen ty povedené a upravené.
Poměrně často se ještě lze setkat s názorem, že fotografovat se má jen v takové kvalitě a rozlišení, jaké odpovídá předpokládanému užití fotografie. Tedy např. při fotografování na web se prý má nastavit nižší rozlišení a kvalita fotek, aby se ušetřilo místo na paměťové kartě a následně na disku počítače. Tento nesmysl patří do dob počítačového pravěku. Dnes jsou již ceny paměťových karet i disků tak nízké, že nemístné šetření ztrácí smysl. A navíc, zákon schválnosti říká, že až budeme potřebovat kvalitní fotku, určitě to zapomeneme přepnout zpět. Takže druhá rada zní – fotografujte v nejvyšším rozlišení a kvalitě, jaké Váš fotoaparát nabízí. Převést kvalitní fotku na webovou kvalitu lze vždy, naopak nikdy.
Pokud to Váš aparát umožňuje, nastavte si ukládání fotek jako JPG + RAW (v nejvyšší kvalitě). Datový formát RAW jsou surová, neupravená data ze snímače. Umožňuje získat mnohem kvalitnější fotografie, upravovat mnohé parametry až v počítači, ale také s mnohem menší ztrátou kvality zachránit méně povedené fotky. Jak se při další práci s RAWy postupuje, si povíme později. Zatím to berme tak, že máme jakási data do zásoby a můžeme se k nim v budoucnu vrátit. Musíme pouze počítat s tím, že na kartu se nám vejde asi třikrát méně fotek. Pokud na ní nemáme dost místa, je třeba mít rezervní.
Další rada zní – archivujte nejen upravené fotky, ale i původní neupravená data včetně RAWů. U klasické fotografie také žádný soudný fotograf nevyhazoval negativy. K fotce se pak můžete kdykoliv vrátit a zpracovat ji znova a lépe, zatímco třeba na web dáte fotky jen narychlo upravené.
Máme-li ve fotoaparátu něco nastavovat, musíme vědět, jak. Anebo si to umět najít. Další rada proto zní, vezměte si s sebou návod k fotoaparátu. Není žádná ostuda najít si něco v příručce, která je chytřejší než my.
Doporučuji také brát si na výstavu zápisník a tužku. Můžeme si poznamenat nejen, co jsme fotili a u koho, ale také další údaje důležité pro správné určení rostliny i pro úpravu fotek. Z fotografického hlediska budou důležité zejména informace sloužící k přesnému vyladění barev, jako třeba způsob nasvícení či přesná barva květů a listů. Spoléhat na paměť je velmi ošidné.
Leckomu se může zdát, že to jsou naprosté samozřejmosti. Mnohé z toho už napsal Marťan ve Fotovlákně. Ale cesta k úspěchu začíná právě u těchto samozřejmostí.
Lukáš Křesina

Přeji opět hezký den a jsem zde s pokračováním povídání, jak fotit na výstavách.
Na otázku, co je hlavním nástrojem fotografa, odpoví laik – no přece fotoaparát. Nikoliv – je to světlo. A právě to bývá na výstavách zdrojem velkých problémů. Především je ho často málo. Co s tím?
Správná expozice je vždy dána souběhem tří faktorů – času, clony a citlivosti (ISO). Jejich vzájemný vztah lze vyjádřit pomocí hodnot EV. Přidat 1 EV znamená prodloužit expoziční dobu na dvojnásobek nebo zvýšit ISO na dvojnásobek nebo snížit hodnotu clonového čísla 1,4 krát (při jeho snížení na polovinu přidáme 2 EV), zatímco zbývající dva parametry neměníme.
Zdánlivě máme tedy dostatek možností, jak se s nedostatkem světla vypořádat. Jenže ve fotografii je vždy něco za něco, takže ve skutečnosti jsou naše možnosti dost omezené.
ISO lze zvyšovat jen do jisté míry. Neměníme totiž citlivost snímače, jak se to mnohdy zjednodušeně vysvětluje. Zvyšujeme pouze stupeň zesílení signálu, který ze snímače získáme. A to vždy znamená, že zesilujeme také nežádoucí šum. A čím silnější šum, tím horší obraz. U zrcadlovek jsou z hlediska šumu velmi dobré výsledky na ISO 100 – 250 a dobře použitelné ještě tak na ISO 400 – 640. ISO 800 – 1250 už je pro skutečně kvalitní fotky použitelné jen velmi omezeně a ISO 1600 či dokonce víc je dobré opravdu jen na fotky na památku. U kompaktů je to podstatně horší, u těch levnějších je někdy už ISO 200 na vážnou práci nepoužitelné a ISO 400 je k ničemu u většiny z nich.
Šum lze sice softwarově potlačit – buď nastavením redukce šumu přímo ve fotoaparátu, anebo následnou úpravou v počítači. Je ale třeba počítat s tím, že je to vždy na úkor ostrosti, trpí zejména jemné detaily kresby. Za nejlepší prostředek na redukci šumu je pokládám program Neat Image, není však zrovna laciný. Nástroje na redukci šumu mají ale všechny běžné fotoeditory, jenom výsledky bývají někdy méně kvalitní.
Pokud jde o clonu (a případně použití světelných objektivů, které lze hodně odclonit), je třeba si uvědomit, že clonou se reguluje hloubka ostrosti. Podrobně i s ukázkami to vysvětlil Marťan ve Fotovlákně. Při fotografování nejen orchidejí, ale téměř všech květin, je však problém spíš opačný – musíme dost zaclonit, aby byla hloubka ostrosti dostatečná. Zejména to platí při fotografování detailů. Takže tudy schůdná cesta také nevede.
Pokud jde o expoziční dobu, omezení je dané především tím, co ještě dovedeme udržet, aniž by fotka byla rozmáznutá. To je ale na delší povídání, takže si o tom povíme příště.
Lukáš Křesina

Opět přeji hezký den.
Mezi charakteristické rysy fotografování na výstavách patří i to, že zpravidla není možno použít stativ. Je to dáno především ryze praktickými důvody – stativ je těžký, překáží, zdržuje… A někdy je jeho používání i výslovně zakázáno návštěvním řádem (např. ve Fata Morganě v Praze).
Při fotografování bez stativu („ z ruky“) nastává velké omezení v tom, že při delší expoziční době neudržíme fotoaparát v klidu. Základní faktor, který to ovlivňuje, je ohnisková vzdálenost objektivu – čím je delší, tím kratší jsou expoziční doby, které ještě udržíme. Musíme si proto vysvětlit, co to je.
Ohnisková vzdálenost (někdy se říká také ohnisková délka či prostě ohnisko) je vlastnost objektivu, která společně s velikostí snímače (nebo políčka filmu) určuje, jak velký je úhel, který je možno objektivem zobrazit, a tím ovlivňuje také způsob, jakým je podána perspektiva záběru.
Pro kinofilm nebo snímač velikosti políčka kinofilmu (tj. 36 x 24 mm, tzv. full frame snímač) platí, že objektiv s ohniskovou vzdáleností 50 mm zobrazí úhel 46 ° (měřeno po úhlopříčce, vodorovně je to o něco méně). To odpovídá úhlu zobrazení lidského oka, takže takový objektiv podává perspektivu tak, jak jsme zvyklí ji vnímat svým zrakem. Nazývá se proto normální čili standardní.
Pokud na kinofilmový či full frame fotoaparát nasadíme objektiv s ohniskovou vzdáleností kratší než 50 mm, bude úhel záběru větší než u lidského oka. Takové objektivy se nazývají širokoúhlé. Při jejich použití dochází nejen k rozšíření úhlu záběru, ale změní se i způsob zobrazení prostoru. Zvýrazní se perspektiva, blízké objekty se zvětší, vzdálené se zmenší a jako by se ještě více vzdálily. Vyfotografujeme-li širokoúhlým objektivem pohled do místnosti, budeme mít dojem, jako bychom hleděli do dlouhé chodby. A pokud širokoúhlý objektiv jen trochu skloníme, začnou se svislé linie výrazně kácet (sbíhat či naopak rozbíhat směrem do výšky). Typická je pro širokoúhlé objektivy také velká hloubka ostrosti. V praxi se tyto jevy začnou výrazně uplatňovat teprve u ohnisek výrazně kratších než 50 mm, takže o širokoúhlých objektivech má smysl mluvit u ohnisek do cca 35 mm.
A naopak, nasadíme-li na kinofilmový či full frame přístroj objektiv s ohniskem delším než 50 mm, úhel zobrazení bude menší než 46 °, vzdálené objekty jako by se přiblížily a celý prostor jako by se zkrátil. Trojrozměrné předměty začnou působit ploše. Typická je ovšem menší hloubka ostrosti, takže prostorový dojem se dá zdůraznit zaostřením na objekt a rozostřením pozadí, což se provádí vhodnou volbou clony. Tyto objektivy s delším ohniskem se nazývají teleobjektivy, v praxi má opět smysl o nich mluvit až tak od 70 mm výše.
Digitální fotoaparáty s full frame snímačem jsou ovšem velmi drahé. Většina digitálních přístrojů má snímače podstatně menší. Co to udělá s ohniskem objektivu? Odpověď je jednoduchá – z celého záběru vytvořeného objektivem dostaneme pouze středový výřez, úplně stejný, jako bychom na full frame použili objektiv s delším ohniskem. Toto zdánlivé prodloužení ohniska se určí vynásobením skutečného ohniska tzv. crop faktorem, což je poměr úhlopříčky políčka kinofilmu (asi 43,2 mm) a úhlopříčky menšího snímače. Pro ilustraci – crop faktor u zrcadlovek Nikon je 1,5; u zrcadlovek Canon 1,6; u zrcadlovek Olympus 2; u kompaktů zpravidla v rozmezí 4 – 6. Takže třeba objektiv 50 mm nasazený na zrcadlovku Canon s cropem 1,6 má úhel záběru odpovídající objektivu 80 mm na kinofilmu.
Důležité přitom je, že hloubka ostrosti je závislá na skutečné hodnotě ohniska, nikoliv na přepočtené. Proto mají kompakty s malým snímačem extrémně velkou hloubku ostrosti a špatně se u nich dosahuje rozostřeného pozadí.
Zpravidla přitom platí, že u kompaktů jsou udávány již přepočtené hodnoty ohnisek. Takže např. kompakt typu ultrazoom, u něhož jsou udávána ohniska 28 – 420 mm má skutečné hodnoty ohniskové délky např. 5,6 – 84 mm. U zrcadlovek se pro objektivy uvádějí skutečné hodnoty ohniskové vzdálenosti a přepočet si musíme provést sami.
Poslední poznámka je, že objektivy dělíme na objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností a na zoomy, u nichž můžeme ohniskovou vzdálenost měnit. To je dnes již většina objektivů. Pevná ohniska se používají jen u nejlevnějších kompaktů a mobilů (ale ty si raději na výstavu vůbec neberte, slušnou fotku s nimi uděláte jen těžko), anebo naopak u velmi kvalitních výměnných objektivů pro zrcadlovky (v našem případě jde zejména o tzv. makroobjektivy, s nimiž můžeme fotit velmi malé detaily).
Lukáš Křesina

Tak opět dobrý den. A přidám další várku rad o fotografování na výstavách.
Nyní, když jsme si vysvětlili význam ohniskové vzdálenosti objektivu, můžeme se vrátit k udržitelným časům. Praktická zkušenost již z kinofilmových dob říká, že nejdelší expoziční doba, která se dá udržet, je rovna převrácené hodnotě ohniska. Pro digitální fotoaparáty to platí také s tím upřesněním, že by se měla používat přepočtená hodnota ohniskové vzdálenosti (tj. skutečné ohnisko vynásobené crop faktorem). Např. pro ohnisko 18 mm a běžnou zrcadlovku s cropem 1,5 – 1,6 je nejdelší udržitelný čas 1/30 sekundy (18 x 1,5 = 27, 18 x 1,6 = cca 29, proto max. 1/30)). Pokud na stejný přístroj nasadíme teleobjektiv s ohniskem 300 mm, vychází to na 1/500 sekundy. Je přitom třeba zdůraznit, že jde vždy o hodnoty orientační. Zejména na kratších ohniscích je dosti snadné udržet i o něco delší časy, naopak u teleobjektivů, které jsou dlouhé a těžké, je často i ta převrácená hodnota ohniska problém. Platí to samozřejmě pro objektivy či fotoaparáty bez tzv. stabilizátoru obrazu (který je dnes již dost běžný, ale ještě před pár lety nikoliv).
Otázkou je, jak zjistím, jakou ohniskovou vzdálenost mám právě nastavenou. Pokud se zoom nastavuje mechanicky pomocí prstence na objektivu, což je případ zrcadlovek a možná i kvalitních kompaktů, řídíme se stupnicí na objektivu. U kompaktů tam zpravidla budou již přepočtené hodnoty, u zrcadlovek nikoliv. U mnoha kompaktů se ale zoom nastavuje v menu, přitom je často uváděna pouze hodnota „přiblížení“, nikoliv ohnisko. To pak zpravidla zjistíme tak, že nejkratší udávané ohnisko vynásobíme přiblížením. Doporučuji ovšem ověřit si u každého fotoaparátu, zda to skutečně takto funguje. Máme-li hotový snímek, dozvíme se ohnisko z údajů označovaných jako EXIF. Některé údaje z něj můžeme přečíst přímo v aparátu, základní údaje ukáže každý prohlížeč fotek a úplný EXIF zobrazí každý slušný fotoeditor.
Jakmile máme představu o ohnisku, je velmi důležité neustále si kontrolovat, zda vychází udržitelná expoziční doba. Je takřka neuvěřitelné, kolik lidí dokáže fotit na ohnisku, které po přepočtu odpovídá třeba 100 mm kinofilmu, časem 1/6 sekundy a vůbec jim nevadí, že to prostě nejde udržet. Pak se ovšem diví, že mají neostré fotky.
Co dělat, pokud při zvoleném ISO a cloně vychází neudržitelný čas. Můžeme samozřejmě zvýšit ISO nebo více odclonit (snížit clonové číslo). Čím za to zaplatíme, jsme si už vysvětlili. Můžeme si pomoci nějakou improvizací. Velmi účinné je třeba opřít fotoaparát o něco stabilního – o zeď, o strom apod. Pomůže také opřít o něco ruku, v níž aparát držíme. Důležité je zaujmout co nejstabilnější polohu – mírně rozkročit nohy, případně si kleknout a opřít aparát o koleno. Velmi podceňovanou samozřejmostí je i správně a pevné držení aparátu. Účinnou pomocí je použití samospouště, které eliminuje stržení aparátu při zmáčknutí spouště. Mnohé aparáty umožňují sekvenční snímání, kdy na jediné zmáčknutí spouště lze vyfotit několik snímků v krátkém časovém intervalu. Z nich se pak vybere ten nejostřejší.
Mezi další improvizované pomůcky patří třeba „provazový stativ“. Je to asi 1,5 – 2 m dlouhý provaz, který se jedním koncem přiváže ke stativovému šroubu (to je ten, který se zašroubuje do spodní části aparátu a slouží k uchycení v rychloupínací destičce u stativu), zatímco druhý konec se přišlápne tak, aby provaz byl při fotografování napjatý. Prý to pomůže udržet delší časy, ale nikdy jsem to nezkoušel. Naproti tomu „rýžový stativ“, tj. pytlík částečně naplněný rýží, na který se usadí fotoaparát, na výstavách moc nepomůže, protože ho zpravidla není kam vhodně položit.
Místo stativu je možno použít také skladnější a operativnější monopod. Ten by mohly tolerovat i návštěvní řády, které stativ zakazují.
Velikou výhodou je, pokud máme fotoaparát či objektiv s optickou stabilizací. Funguje to tak, že buď v objektivu, nebo ve fotoaparátu jsou pohyblivě uložené součástky, které reagují protipohybem na chvění aparátu, a tím chvění eliminují. Dnešní optické stabilizátory umožňují získat 2 – 4 EV. Přitom 2 EV znamená možnost použít na daném ohnisku čtyřnásobnou expoziční dobu, 3 EV osminásobnou a 4 EV dokonce šestnáctinásobnou. Zase to ale platí pouze orientačně, takže není dobré jít až nadoraz.
Naopak varuji před tzv. digitální stabilizací, která bývá zejména u laciných kompaktů. Není to nic jiného, než že fotoaparát nastaví velmi krátký čas, vyšší ISO a naplno otevřenou clonu. Tím sice získáme čas, který lze udržet, ale za cenu zhoršené kvality fotografie. Při naplno otevřené cloně kreslí dobře jen velmi kvalitní objektivy, což rozhodně není případ levných kompaktů. Přidáme-li k tomu silný šum v důsledku vyššího ISO, je neštěstí hotové.
Pokud nic z tohoto nepomůže, musíme zlepšit světlo. A protože baterka je slabá a reflektor s dynamem zpravidla s sebou nemáme, je nutno použít blesk.
Lukáš Křesina

Lukáši, my, co máme kolty proklatě nízko u pasu, udržíme ledcos......

Dobrý den.
Po westernové vložce opět nějaké ty rozumy.
S ohniskovou vzdáleností objektivu souvisí také volba vhodného ohniska pro konkrétní fotografii. Kdo pozorně četl předchozí text, přijde na to zajisté sám.
Pro celkové záběry skleníku či expozice je zpravidla nutno použít krátké ohnisko, protože kvůli nedostatečnému odstupu je nutný široký úhel záběru. Pokud fotografujeme jednotlivou, ale dobře přístupnou rostlinu, je vhodné použít ohnisko odpovídající standardnímu objektivu nebo o něco delší, ale ne o moc, rozhodně však ne kratší. Tedy např. v rozmezí 50 – 80 mm po přepočtu na kinofilm. Důvodem je již popsaný způsob zobrazení perspektivy. Příliš krátké ohnisko by vedlo k deformacím obrazu, příliš dlouhé by znamenalo značnou ztrátu hloubky prostoru a potíže s hloubkou ostrosti – měli bychom problém, aby byla celá rostlina ostrá, o jejím zasazení do prostředí ani nemluvě. Naopak chceme-li dosáhnout rozostřené pozadí a rostlinu nebo její detail od pozadí oddělit, je vhodné použít delší ohnisko, asi tak 100 – 180 mm po přepočtu na kinofilm. Ohniska kolem 200 mm a více jsou vhodná jen pro fotografování rostlin a detailů vzdálených a nepřístupných.
Zcela specifický problém je fotografování malých detailů. Pokud používáme kompakt, je nutno nastavit režim „Makro“ či „Supermakro“, který umožňuje ostřit velmi nablízko, běžně i na několik cm od okraje objektivu. Je ale třeba počítat s tím, že méně kvalitní přístroje nám v takovém případě nedovolí volbu ohniska nebo ji velmi omezí. Nastaví prostě velmi krátké ohnisko, jemuž odpovídá velká hloubka ostrosti, takže i velmi blízké detaily budou ještě dostatečně ostré. Zobrazená plocha ovšem může být nepříjemně velká. Menší detaily pak vyžadují použití předsádky, ty kvalitní ovšem nejsou levné.
U zrcadlovek je to trochu jinak. Režim „Makro“, často sugestivně označený symbolem kytičky, sice také mají, jenže se vzdáleností, na niž ostříme, ani s velikostí záběru to nemá nic společného. To je výhradně otázka použité optiky a velikosti snímače. Jediné, co režimem „Makro“ docílíme, je to, že ztratíme možnost volby expozičních parametrů. Automatika fotoaparátu to prostě rozhodne za nás podle svého. A pokud mám zkušenost se zrcadlovkami Canon, nastaví extrémně krátký čas a zpravidla naplno odcloní objektiv a zvýší ISO. U jiných značek to nejspíš bude podobné. Pro makrosnímky to není vhodná volba, protože ty jsou extrémně náročné na hloubku ostrosti a tudíž vyžadují naopak dost zaclonit. Takže použití režimu „Makro“ na detaily u zrcadlovek moc nedoporučuji.
Další důležitý detail u zrcadlovek je ten, že ostřicí vzdálenost se neudává od okraje objektivu, ale od roviny snímače. Takže nepropadejte panice, pokud Váš kolega se „skvělým“ kompaktem může ostřit od 1 cm, zatímco Vy máte nejmenší ostřicí vzdálenost třeba 20 – 30 cm. I tak se může stát, že nafotíte mnohem menší detaily než on.
Pro detailní snímky zrcadlovkou potřebujete buď makroobjektiv, což je objektiv, který na snímači vytvoří obraz předmětu ve skutečné velikosti, nebo předsádku (samozřejmě kvalitní, čili ne lacinou), anebo tzv. mezikroužky, které se vkládají mezi objektiv a tělo fotoaparátu. A lze to i kombinovat, např. makroobjektiv a mezikroužky umožní velikost záběru okolo 1 cm.
Pokud jde o vhodné ohnisko u makroobjektivu, jsou zde tři základní skupiny: okolo 40 – 60 mm, okolo 100 mm a 150 – 180 mm. Na detaily květin jsou vhodné první dvě skupiny. Musíme přitom počítat s tím, že makroobjektivy s krátkou ohniskovou vzdáleností (tj. okolo 50 mm) mají při maximálním zvětšení vzdálenost předmětu od objektivu jen asi 4 – 5 cm.
Přeji hezký víkend.
Lukáš Křesina

Přeji hezký den.
Shrneme-li to, z hlediska expoziční strategie je rozdíl mezi fotografováním doma a na výstavě asi následující:
Při fotografování doma květinu vhodně umístíme a nasvítíme. Na fotoaparátu nastavíme nejnižší ISO, clonu dle potřebné hloubky ostrosti. Pokud vyjde příliš dlouhá expoziční doba, použijeme stativ a samospoušť nebo dálkovou spoušť a u zrcadlovek předsklopení zrcátka, abychom eliminovali otřesy. Použití blesku se vyhýbáme, pokud nemáme skutečně profesionální vybavení.
Při fotografování na výstavě je umístění a nasvícení květin dané. Na fotoaparátu nastavíme nízké ISO, nemusí to však nutně být to nejnižší možné, záleží na míře šumu přístroje. Clonu nastavíme dle potřebné hloubky ostrosti. Pokud vychází příliš dlouhá expoziční doba, buď zvýšíme ISO (a tím i šum) nebo méně zacloníme (pak ale musíme velmi přesně ostřit, protože hloubka ostrosti už nemusí být dostatečná) nebo použijeme některou z improvizovaných možností pro udržení delšího času nebo použijeme blesk. A tyto možnosti můžeme i kombinovat.
Jak použít blesk, abychom tím napáchali co nejmenší škody, si povíme později.
Lukáš Křesina

Dalším problémem, s nímž se pravidelně setkáváme při fotografování na výstavách, je barva světla, jímž je orchidej osvětlena. Většina zdrojů umělého světla poskytuje světlo, které není zcela bílé, nýbrž nažloutlé až načervenalé. Pro naše vnímání je to docela příjemné, pro fotografy je to ale neštěstí. Některé novější zdroje světla (zářivky, LED) mohou dokonce dávat světlo nazelenalé, namodralé či protivně narůžovělé. Důsledkem jsou problémy se správným podáním barev.
Abychom pochopili, co s tím, je třeba si říct něco o vlastnostech světla a jeho zdrojů. Světlo je elektromagnetické vlnění o vlnových délkách asi 380 – 760 nm. Jednotlivým vlnovým délkám odpovídají barvy světelného spektra. Nejkratší vlnové délky má světlo fialové a modré, nejdelší světlo červené. Vlnové délky větší než 760 nm má infračervené záření, kratší než 380 nm ultrafialové paprsky.
Denní světlo obsahuje všechny vlnové délky spadající do uvedeného rozpětí, jeho rozkladem – např. pomocí optického hranolu – získáme plynulé barevné spektrum (duhu). Důležité přitom je, že jednotlivé vlnové délky nejsou zastoupeny se stejnou intenzitou. Přitom toto relativní zastoupení se mění v závislosti na denní a roční době, počasí, množství prachu v atmosféře atd. Je to způsobeno rozdílným a neustále se měnícím pohlcováním a rozptylem jednotlivých vlnových délek světla v atmosféře. Takže ani denní světlo není vždy dokonale bílé. Lidský zrak (včetně příslušného mozkového centra) je ovšem „kalibrován“ tak, abychom ho jako bílé (přesněji řečeno bezbarvé) vnímali, a to i za těchto proměnlivých podmínek. Poměrně dobře si náš zrak poradí i s mnohými umělými zdroji světla, ale ne se všemi.
Fotografický aparát, a to ani digitální(!), tuto samočinnou „kalibraci“ nemá. Pokud chceme barevně věrné snímky, musíme buď nějakým způsobem svému přístroji sdělit, jaký charakter má použité světlo, anebo digitální snímek dodatečně upravit v počítači.
Důležitý poznatek je, že vizuálně bílé světlo lze získat nejen smícháním všech vlnových délek (tedy souvislého spektra), ale i vhodnou kombinací dvou nebo více světel monochromatických, tj. světel pouze s jedinou vlnovou délkou. Jsou to zejména dvojice tzv. doplňkových barev. To jsou ty, které leží naproti sobě, pokud spektrum svineme do kruhu spojením „červeného“ a „modrého“ konce spektra (s přechodem přes purpurovou do fialové). Doplňkové barvy jsou pak dvojice žlutá – fialová, zelená – purpurová, tyrkysová – červená a modrá – oranžová. Vizuálně bílé světlo získáme i jako kombinaci vhodných odstínů a intenzit červeného, zeleného a modrého světla. Na tom je založen princip barevného monitoru, který kompletní barevnou škálu simuluje kombinací pixelů ve zmíněných třech barvách, a bílou získáme při maximální intenzitě ve všech třech kanálech.
Přeji hezký víkend.
Lukáš Křesina

super prispevky, sice 90% z toho mi nie je jasne, ale super