jo zvířátka
Taťka choval klasiku - slepice, králíci, pak taky krůty (to byl teda mazec, ale dobrota
), měl i bažanty...pak už na něj tyhle zvířátka byli malý, tak si zkusil pořídit kozu. Nechal jí připustit a byla kůzlátka. Jenže pak skončil v nemocnici a bylo to na mě
. Já chodila dojit kozu jak stará babička. Na hlavě šátek, okolo krku šálu a na zádech polštářek. Důvod??? ty dva praštěný kozlové celou dobu skákali na moje záda, dokázala jsem mít na zádech oba najednou (teda ještě prcavounký
)....ze začátku to byla sranda, když povyrostli, bylo to horší. Já dojila, a mamka odháněla kůzlata
Nejjednodušší by bylo, dát je do výběhu, jenže to koza zase nedržela. No fakt mazec. Když začali dorůstat "jateční" velikosti, byli to neskuteční hajzlíci. V životě bych nevěřila, jak¨vysokou překážku byli schopní překonat. O tom, s jakou radostí skákali na střechy aut ani nemluvě
. Jeden začal být i dost útočný. Sice jen odrostlý kůzle, ale respekt budil i tak
. Hodně rychle se sháněl řezník
Pak si taťka pořídil ovečku, dal jí jméno Bára, ta byla neskutečná. Závislá na taťkovi, kam se hnul on, šla i ona. Jednou za ním šla dokonce po schodech až domů
Ta u řezníka neskončila. když už to taťka nestíhal, tak jí zařídil krásný bydlení na "důchod" a jezdili jsme jí pravidelně navštěvovat
. Takže kromě slepic máme králíky; dřív byly ještě krůty, ale ty zrovna nepřispívají k pohodovým sousedským vztahům, no a když navíc chovný krocan proletěl zavřeným oknem do našeho obýváku, musel jsem i já uznat, že u nás pro ně není místo...