Přeji hezký den.
Já jsem tedy v oboru orchidejí pouhý teoretik, ale můj rozum v hrsti mi říká několik věcí.
1. Je skutečně obrovský rozdíl mezi tím, co pěstovali zahradníci před sto lety a co pěstují pěstitelé dnes. Nejde jen o to, že tehdy to byly přírodní druhy, ale také o to, že šlo skutečně o dovozy z přírodních lokalit. Ne jako dnes, kdy i botanická orchidej je umělý výpěstek, který skutečnou přírodu nepoznal po několik generací. Rostliny ze starých sbírek prodělaly několik stupňů výběru, v němž uspěly jen ty nejkvalitnější. První stupeň byl přirozený výběr na lokalitě. Druhý stupeň prováděl "lovec orchidejí" při sběru, slabé rostliny rovnou vyhodil, protože by nepřežily dopravu do Evropy. A třetí stupeň selekce byla právě ta cesta. Nejprve v koších či bednách z pralesa do přístavu, pak i několik týdnů lodí do Evropy. Rostlina, která tohle všechno přečkala, byla opravdu životaschopná.
2. Máme asi dost zkreslené představy o tom, jak to kdysi chodívalo. Rozhodně to nebylo tak, že by pan hrabě vzal někoho, kdo do té doby pěstoval akorát tak ředkvičky na zahrádce, a řekl: "Budeš zahradníkem, tady máš orchideje za mnoho tisíc zlatých a starej se." Povolání zahradníka se - stejně jako jiné profese - často dědilo z generace na generaci, takže klučina, jehož otec byl zámeckým zahradníkem, trávil ve sklenících víc času než ve škole, a ne že by si tam hrál, on taky tátovi pomáhal. Pak často vyrazil na zkušenou do Vídně, do Londýna či do Holandska, kde pracoval jako pomocník v některé pěstitelské firmě nebo významné sbírce, a teprve pak měl kvalifikaci na to, aby ho pan hrabě přijal jako pěstitele orchidejí. Anebo se špičkový odborník přetáhl od jiného úspěšného sběratele či z ciziny. Malá ukázka je třeba zde:
http://www.fotovizitka.cz/zajimavosti/z ... ch-peckach
3. Možná bychom byli překvapení, jak vypadala sbírka orchidejí v 19. století. Jako muzejní pracovník mohu posloužit příkladem ze svého oboru, tedy z mineralogie. Mnoho dnešních sběratelů se domnívá, že kdysi museli mít ti naši předchůdci ve sbírkách úžasné kameny. Stačí přece podívat se na špičkové vzorky v Národním muzeu a přečíst si ve staré literatuře o tom, že se někde nacházely skvělé krystaly toho či onoho minerálu, a pak to porovnat s tím, co se tam dá najít dnes, kdy je lokalita vysbíraná. Jenže skutečnost je úplně jiná. Typická stará sbírka obsahuje obvykle jen omezený počet špičkových ukázek a většina "skvělých" vzorků je takové kvality, že dnešní zhýčkaný sběratel by nad nimi ohrnul nos. Vtip je v tom, že tehdejší sběratelé byli mnohem skromnější, sbírali většinou jen povrchově a už použít kladivo a majzlík nebyla samozřejmost. Mnohametrové výkopy na lokalitě, leckdy s použitím techniky a trhacích prací, nebyly možné. A také dovoz zahraničních kamenů nebyl tak samozřejmý. Takže třeba achát či ametyst z Brazílie byl vzácnost, ne jako dnes, kdy jich jsou na sběratelských burzách metráky. A tak je logické, že i z dnešního pohledu průměrný či podprůměrný vzorek staré pány naplňoval úžasem. Jsem přesvědčen, že kdybychom přišli do orchidejového skleníku 19. století, na jedné straně bychom asi byli překvapeni pokročilými metodami pěstování a vysokou odborností zahradníků, a na druhé straně bychom se divili, jak slabé rostliny jsou někdy ozdobou sbírky.
Lukáš Křesina
