Jejda, a co Ti brání se zeptat na to, co Ti není jasné?
Lukáš Křesina

Bolo to myslene trochu z humorom. ono je tam tolko odbornych nazvov, ktore by najprv trebalo dostat do ppamete a rozumiet im, ze ked to takto citam, pri tretej vete uz neviem, co bolo v prvej. Ale inac je to zaujimave, zaujima ma, ako zlepsit kvalitu fotiek, ale aj na rozoznanie dvoch 'rovnakych' fotiek z inymi parametrami asi treba mat trochu take umelecke oko, alebo ako by som to nazval,

Za příliš mnoho odborných termínů se omlouvám, ale bez nich to vysvětlit nedovedu
Problém je v tom, že na výstavách se fotografuje za obtížných světelných podmínek. Tím pádem se nelze slepě spoléhat na automatiku fotoaparátu, naopak je nutno u fotografování přemýšlet. A k tomu je nutno mít i určité teoretické vědomosti, jak fotoaparát funguje. To je ta špatná zpráva.
Dobrá zpráva je ta, že se to všechno dá naučit, chce to jen odvahu se do toho pustit. A nebát se přečíst si příspěvek třeba i několikrát, dávám je tu docela pomalu.
Spoustu základních pojmů už vysvětlil Marťan ve Fotovláknu. Rozhodně doporučuji přečíst - jsou to základy. Velmi srozumitelně vysvětluje mnoho věcí Ondřej Neff na www.digineff.cz. Musí se to tam ale najít, jsou to jednotlivé navzájem nesouvislé články. Podrobně, soustavně, ale už na vyšší úrovni to zpracoval Roman Pihan na www.fotoroman.cz - také doporučuji jako studijní zdroj. Slovenské weby bohužel neznám, ale určitě je i ve slovenštině na webu spousta zajímavých informací.
Lukáš Křesina

Opět přeji hezký den a přidávám další pokračování povídání o fotografování na výstavách.
V případě umělých zdrojů světla je to složitější. Pro veškeré zdroje světla založené na vyzařování rozžhavené látky (svíčka, žárovka, ale i přímé sluneční světlo) platí, že vydávají záření s velmi širokým rozpětím vlnových délek. Ty však nejsou zastoupeny se stejnou intenzitou. Vlnová délka, na níž je maximální intenzita vyzařování, je nepřímo úměrná absolutní teplotě zdroje (tj. teplotě vyjádřené v kelvinech: K = °C + 273,15). Naproti tomu celková intenzita záření je přímo úměrná čtvrté mocnině absolutní teploty zdroje.
V praxi to znamená, že za nízkých teplot tělesa září pouze v infračervené oblasti a jen s velmi malou intenzitou. (Na tom je mimochodem založena infračervená fotografie a přístroje pro noční vidění.) S rostoucí teplotou stoupá velmi výrazně celková intenzita záření a jeho maximum se posouvá směrem k červenému konci spektra. Postupně začínají být zastoupeny i vlnové délky odpovídající viditelnému červenému světlu – tělesa začínají temně rudě žhnout (jako např. rozžhavené dřevěné uhlí). Při dalším růstu teploty přibývá stále více viditelného světla, a to i kratších vlnových délek, tělesa začínají svítit jasně červeně (např. jako roztavené železo či sopečná láva), pak oranžově, žlutě a nakonec bíle. To už je maximum záření ve viditelné oblasti a stále rovnoměrněji jsou zastoupeny kratší i delší vlnové délky světla. Příkladem je sluneční světlo odpovídající teplotě slunečního povrchu okolo 5000 °C s maximem ve žlutozelené části spektra. Při teplotách ještě vyšších začínají převládat modré paprsky a tělesa září namodrale, tak jako některé zvláště žhavé hvězdy.
Na těchto poznatcích je založen popis barvy světla pomocí tzv. „barevné teploty“. Světlo má určitou barevnou teplotu, pokud jeho spektrální složení, a tím i celkové zabarvení, odpovídá záření tělesa rozžhaveného na danou teplotu. Nízké barevné teploty odpovídají světlu načervenalému, vysoké namodralému.
Jaká je barevná teplota různých zdrojů světla?
Svíčka 1200 – 1500 K
Žárovka 2500 – 3200 K
Vycházející a zapadající slunce 3000 – 4000 K
Zářivka 4000 – 5000 K
Přímé sluneční světlo 5000 K
Standardní denní světlo 5200K
Denní světlo za jasného dne, fotografický blesk 5000 – 6000 K
Zamračený den, mlha 6000 – 7000 K
Stín za jasného slunečného počasí 7000 – 8000 K
Modré nebe, vysoké hory 8000 – 11000 K
Barevná teplota denního světla je o něco vyšší než u přímého slunečního světla, protože se zde podílí také rozptýlené světlo z oblohy, která je modrá. Ve stínu je podíl rozptýleného modrého světla z oblohy zvlášť vysoký, proto je i vysoká barevná teplota.
Důležité ale je, že doposud uvedené zdroje světla, ať již přírodní či umělé, mají zákonité a předvídatelné rozložení intenzit v jednotlivých vlnových délkách, takže i když mají barevnou teplotu odlišnou od denního světla, lze to poměrně dobře korigovat. A poměrně slušně si s tím poradí i náš zrak.
Podstatně horší problém představují moderní zdroje světla, jako jsou zářivky, úsporné žárovky, výbojky či LED diody. Charakter jejich světla je pro laika těžko odhadnutelný. Jejich světelné spektrum nemusí být vždy spojité, některé vlnové délky mohou zcela chybět. Rozložení intenzit vyzařování podle jednotlivých vlnových délek nemusí vyhovovat zákonitostem pro „horké“ zdroje, i když zdánlivě může mít jejich světlo určitou barevnou teplotu. Výsledkem je, že i při korekci na tuto zdánlivou barevnou teplotu nebudou barvy snímku podané věrně. Vedle posunu v ose červená – žlutá – bílá – modrá, který odpovídá barevné teplotě, je pak často nutná i korekce v ose purpurová – zelená. V nejméně příznivém případě správnou barevnost vůbec nedosáhneme.
Lukáš Křesina

Teprve když porozumíme vlastnostem světla – alespoň z hlediska jeho barvy, můžeme si vysvětlit, jak vzniká barva předmětů. V zásadě jde o to, že předmět může pohlcovat světlo určitých vlnových délek, zatímco jiné odráží, anebo u látek průhledných propouští. Pokud jej osvítíme ideálním bílým světlem, které obsahuje všechny vlnové délky se zákonitou intenzitou, mohou nastat tyto případy:
1. Předmět všechny vlnové délky (téměř) zcela odráží – je bílý.
2. Předmět všechny vlnové délky (téměř) zcela pohlcuje – je černý.
3. Předmět všechny vlnové délky pohlcuje částečně, ale pohlcuje je rovnoměrně, se stejným procentem – je šedý.
4. Předmět pohlcuje některé části spektra více a jiné méně – je barevný. Např. pokud odráží či propouští převážně zelené paprsky a ostatní pohlcuje, je zelený. Pokud odráží převážně červenou část spektra, je červený.
Jiná situace nastává, pokud dopadající světlo není úplně bílé. V takovém případě některá část spektra má větší intenzitu, než by měla mít u světla bílého, zatímco jiná část spektra má intenzitu nižší nebo dokonce zcela chybí. Tato deformace se promítne i do světla odraženého. Bílé nebo šedé předměty pak budou mít barevný nádech, barevné budou mít pozměněné barvy. Pouze černé předměty zůstanou stále černé, ať na ně dopadá jakékoliv světlo, neodrážejí téměř nic.
K odstranění tohoto barevného posunu se používá tzv. vyvážení bílé. Jeho cílem je, aby výsledný obraz předmětu byl takový, jako by byl fotografován v bílém světle, i když ve skutečnosti světlo v době fotografování až tak úplně bílé nebylo.
Může se to provádět různými způsoby. Jednak přímo při fotografování, kdy nějakým způsobem sdělíme fotoaparátu, jaké zabarvení má zrovna světlo. Můžeme to provádět také dodatečně, úpravou fotografie v počítači. A můžeme použít i metodu kombinovanou, kdy přímo při fotografování nastavíme vyvážení bílé alespoň přibližně správně a v počítači už to jen lehce doladíme. A konečně – nemusíme to provádět vůbec (nebo jen částečně), aby zůstala zachována autentická „barevná nálada“ snímku. Volba konkrétní strategie záleží na účelu fotografie. Univerzální rada, jak postupovat tudíž neexistuje.
Nastavení bílé přímo při fotografování je nejméně pracné, ale také nejméně přesné. Je vhodné zejména tehdy, jde-li o fotografie, které mají co nejpohotověji informovat (i za cenu jisté nesprávnosti), ale u nichž nepředpokládáme trvalou hodnotu.
Vyvážení bílé v počítači lze provést mnohem přesněji, je to ale pracnější. Musíme vědět, jak má přesně snímek vypadat (tedy např. zda květ má být bílý nebo slabě narůžovělý). Vyžaduje to také dobře seřízený monitor s co nejpřesnějším podáním barev a počítačové pracoviště osvětlené pokud možno skutečně bílým světlem. Velkou výhodou je, pokud fotografujeme do formátu RAW, při úpravách snímků ve formátu JPG (ale i u formátu TIFF) dochází vždy ke ztrátě kvality. Při úpravě fotek v RAWu k této ztrátě kvality nedochází.
Kombinovaná metoda – co nejpřesnější vyvážení bílé již při fotografování a následné jemné doladění v počítači, je sice nejpracnější, ale poskytuje nejdokonalejší výsledky. Výhodou je, že alespoň přibližně víme, jak by měla vypadat výsledná fotografie, což je určitým vodítkem při úpravě. A také je potřebná menší míra úpravy v počítači, což znamená menší ztrátu kvality. A zase – formát RAW je obrovskou výhodou.
Pokud jde o fotky, u nichž chceme zachovat „atmosféru“, lze je ponechat i bez úprav. Tedy nastavit režim „auto“ nebo denní světlo („sluníčko“) a nechat aparát, ať si s tím poradí. Přesto ale doporučuji i v tomto případě alespoň částečně vyvážení bílé srovnat a nechat jen určitý barevný nádech. Je to proto, že náš zrak má snahu barevné osvětlení korigovat, takže na fotce to pak vychází mnohem intenzívněji. Pokud je fotka trochu, ale ne zcela upravená, působí mnohem věrohodněji.
A konečně – občas se stane, že ať děláme, co děláme, správného vyvážení bílé nedosáhneme a na fotce nějaký barevný nádech zůstane. V takovém případě nikomu neříkejte, že se vám to nepovedlo. Trvejte na tom, že to byl záměr a svádějte to na tu „atmosféru“.
Přeji hezký víkend.
Lukáš Křesina

Opět vítám u dalšího povídání, jak fotit na výstavách.
Jak tedy nastavit fotoaparát, aby měly fotky ty správné barvy? Pokud čekáte jednoduchou odpověď, které nastavení je to správné, asi vás zklamu. Nic takového neexistuje. A co je ještě horší, mnohdy budete muset to správné nastavení najít přímo na místě metodou pokus – omyl, tedy udělat zkušební snímek a hned na displeji zkontrolovat, jestli barvy aspoň trochu odpovídají. A pro každou fotku může být jiné.
Jaké možnosti při tom máme? Ta nejjednodušší a na výstavě nejlépe použitelná jsou předdefinované režimy vyvážení bílé – Automatické, Denní světlo (sluníčko), Zataženo, Stín, Žárovka, Zářivka, Blesk…
Na první pohled by se zdálo, že stačí nastavit automatiku a je vymalováno, foťák by to měl ohlídat za nás. Jenže to tak není. Automatický režim vyvážení bílé totiž nepracuje tak, že by aparát nějak změřil barevnost světla a podle toho upravil snímky, fototechnika zatím takhle dokonalá není. Funguje to jinak, aparát zpracuje fotku tak, aby zprůměrováním všech pixelů vznikla neutrální šedá. U běžných fotek, na nichž je zastoupena široká škála barev, to tak skutečně je, takže automatika u nich dává dobré výsledky. Při fotografování květin to tak ale velmi často není. Barevná škála bývá redukovaná na zelené listy + barvu květů + nějaké to pozadí, často opět zelené nebo barevně neutrální šedé a černé. Pokud v takovém případě budou květy velké a v doplňkové barvě k zelené – tedy purpurově červené, může se automatika slušně trefit. Pokud ale budou květy např. bílé, vyjdou na fotce růžové a listy budou ošklivě nahnědlé, jako když se květina chystá odejít z tohoto světa. A ještě na jednu věc je třeba dát pozor – pokud fotografujeme s bleskem, velmi často dostaneme černé pozadí, protože blesk ho již dostatečně neosvítí, i když ve skutečnosti černé není. A to pak může ovlivnit i barevnost snímku při automatickém vyvážení bílé, někdy příznivě, ale jindy naopak nepříznivě.
Pokud je rostlina nasvícena dostatečným denním světlem, je volba jasná. Dobré výsledky dá režim Denní světlo, tedy ikonka sluníčko. I při fotografování s bleskem je to často nejlepší volba. Nevím jak u jiných fotoaparátů, ale u mého Canonu režim blesk dává snímkům zřetelný nádech do růžova. To sice dodá obličejům zdravější barvu, ale na kytičky to moc není.
U rostlin nasvícených žárovkou nebo halogenem je zpravidla nejlepší volbou režim Žárovka. Je ale nutno zdůraznit, že každá žárovka je jiná, takže výsledek nemusí být zcela přesný, dá se to ale dobře doladit v počítači.
U osvětlení zářivkou je to podobné, pouze ještě méně dokonalé. Mezi zářivkami jsou totiž ještě větší rozdíly než mezi žárovkami. Výsledky proto bývají často ještě méně dokonalé než u žárovek. Pokud je použita zářivka s bílým světlem, může dát docela dobrý výsledek i nastavení na denní světlo, není to ale pravidlo. U zářivek je prostě třeba trochu experimentovat a počítat i s úpravou v počítači.
Ještě horší je u LED diod. Tam se o barvě světla nedá odhadnout téměř nic. Snad jen u laciných čínských svítidel je většinou světlo namodralé, takže jde zkusit některá volba pro vysoké barevné teploty (např. režim Stín). A bude hůř, protože LED diody se používají stále více.
Další možnosti, jak nastavit vyvážení bílé, na výstavách moc nevyužijeme. Každý trochu slušný digitální fotoaparát má sice možnost nastavit přímo barevnou teplotu v kelvinech, jenže my jako návštěvníci ji neznáme. Můžeme ji podle zkušenosti odhadnout podle typu osvětlení, ale bylo by to zase jen hodně přibližné, stejně jako u nastavených předvoleb, jenom o hodně pracnější.
Další možností je vyfotografovat bílý papír a tuto fotografii vložit do fotoaparátu jako vzor – „tohle má být bílá“. Přesný postup najdete v návodu ke svému přístroji, bude to u každého trochu jiné. Ale pozor – každý „bílý“ papír je trochu jiný, některý je více či méně nažloutlý, jiný je až namodralý. Je proto třeba vyzkoušet a vybrat ten nejvhodnější. Při fotografování bychom jej ale měli umístit co nejblíže k rostlině, kterou fotografujeme, a kolmo na osu objektivu, a to bude často problém. Jenže o kus vedle může míst světlo úplně jiné vlastnosti.
Někdy se můžeme setkat i s doporučením použít pro výše popsaný postup místo bílého papíru tzv. šedou tabulku, kterou je možno koupit v obchodech s fotopotřebami. Šedá tabulka je určena na měření správné expozice, nikoliv na vyvážení bílé. Nebývá proto vždy dokonale neutrálně šedá, často má odstín do zelena, do modrošeda, do hněda apod. Lze se o tom snadno přesvědčit, pokud se položí vedle sebe šedé tabulky od různých výrobců. Pro správné vyvážení bílé je tedy použitelná asi tak stejně jako ten bílý papír – muselo by se vyzkoušet, která (a jestli vůbec nějaká) dává dobré výsledky. Šedá tabulka je ovšem podstatně dražší než papír, takže podobné experimenty by se docela prodražily. Doporučit to tedy nelze.
Přeji hezký víkend.
Lukáš Křesina

Problémem je i tzv. „efektní“ barevné nasvícení, které LED diody velmi snadno umožňují. Při něm totiž již nejde o to ukázat, jak rostlina doopravdy vypadá, ale předvést návštěvníkovi líbivý obrázek. Pro fotografy je to ale velmi špatné. Naštěstí jsou přitom rostliny nasvíceny zpravidla dosti slabě, takže to rádoby efektní nasvícení barevnými LED diodami lze s větším či menším úspěchem přesvítit bleskem. Vyžaduje to nastavit nízké ISO, nejkratší možný čas a hodně zaclonit, prostě parametry, při nichž by fotka bez blesku byla totálně podexponovaná. Pro blesk je to ovšem docela zátěž, ale protože fotografujeme většinou nablízko, můžeme výkon blesku stáhnout na minimum a často to i za těchto podmínek bude stačit.
Další věc, na kterou je třeba dát pozor, je míchání světel s různou barevností. V takovém případě není možné nastavit správné vyvážení bílé, vždy bude alespoň jeden zdroj světla, pro který nebude nastavení odpovídat. Průšvih je hlavně v tom, že jednotlivé zdroje se na osvětlení fotografovaného objektu podílí s různou intenzitou a jejich vzájemný poměr je v každém místě jiný. Důsledkem je, že pro každý kousek fotografie bychom museli nastavit vyvážení bílé jinak, a to není možné.
Rizikové jsou zejména kombinace denní - umělé světlo a blesk – umělé světlo. Problémovým zdrojem denního světla je zpravidla více či méně vzdálené okno. Tam, kde převládá světlo blesku nebo denní, má fotografie tendenci ujíždět do modra, tam kde převládá světlo umělé, ujíždí fotka do červena. V jednodušších případech to sice jde poopravit v počítači, ale je to docela pracná záležitost. Lepší proto je podobné situaci se vyhnout.
Co s tím můžeme udělat? Zdroj umělého světla jako návštěvníci výstavy zpravidla nemůžeme vypnout. Můžeme se ale pokusit světelnou situaci zjednodušit odstíněním některého ze zdrojů. Lze to provést i improvizovaně, např. poprosit někoho, aby před lampou přidržel noviny, postavit před ni manžela, manželku či kamaráda, v krajním případě fotit tak, abychom si stínili vlastním tělem. A druhá možnost je fotit s bleskem, opět tak, abychom ten rušivý zdroj světla bleskem přesvítili. Vyvážení bílé se pak provede na světlo blesku. Je přitom třeba počítat s tím, že pozadí vyjde černé. Světelná situace se tím ovšem zjednoduší, a o to nám jde.
Lukáš Křesina

Počítačové zpracování snímků čili postprocessing sice přesahuje rámec tohoto povídání, u problematiky vyvážení bílé ale udělám výjimku a přidám pár tipů. Základní metody jsou podobné jako při fotografování. Můžeme použít předdefinované volby.
Pokud jsme ale nastavili vyvážení bílé co nejpřesněji už při fotografování, moc nám to nepomůže. Ani automatické vyvážení bílé není źádná velká výhra - pokud selže při fotografování, selže i při úpravě.
Další možností je nastavení barevné teploty. To je již podstatně lepší volba. I když neznáme její přesnou hodnotu, můžeme nastavení v editoru měnit a správnou hodnotu v editoru najít. Lepší editory umožňují provádět i úpravy v ose zelená - purpurová.
Velmi zajímavou možností je kliknout na fotografii na plochu, o níž víme, že má být barevně neutrální, tedy bílá, šedá nebo černá. Pokud je v záběru bílý květ, je takřka vyhráno. Ale pozor, nesmí to být přepal ani silný odlesk.
Pro vyvážení bílé lze využít i funkci typu upravit barvy nebo upravit úrovně, které umožňují zeslabit nebo zesílit jednotlivé barevné kanály. Tuto možnost berme spíše jen jako pomoc z nouze, ale někdy i jednoduché metody dávají překvapivě dobré výsledky.
A pro zkušenější fotografy je tu úprava křivek, která umožňuje měnit vyvážení bílé selektivně - v každé části jasového rozpětí jinak.
Důležité však je, abychom se vždy měli čeho držet, jinými slovy na fotce musí být vždy aspoň něco, o čem bezpečné víme, jakou to má mít přesnou barvu. Ideální je samozřejmě bílý květ. Velmi dobré výsledky mám i s vyvažováním bílé podle listů. Pokud jsou na fotce žlutozelené nebo až olivové, je buď rostlina suchá a zvadlá, ale to bychom poznali, anebo je špatně vyvážená bílá. A naopak pokud jsou na listech namodralé odlesky, je bílá špatně vyvážena zcela jistě. Podobně lze využít i suché listí a jehličí v lese. Pokud vypadá jako polité rajskou omáčkou, je to špatně, modré odlesky jsou také špatně.
A opět platí – obrovskou výhodou je, pokud fotografujeme do RAWu. Úpravu vyvážení bílé pak můžeme provádět bez ztráty kvality.
Povídání o vyvážení bílé zakončím dvěma příklady. Obě fotky byly pořízeny letos na jaře v Praze ve Fata Morganě, ve vitríně, která byla v ohybu tunelu. Bylo tam umělé osvětlení se silně nažloutlou barvou světla - velmi špatné podmínky pro fotografy.
Na první fotografii je Rhynchostele cervantesii (můžeme ji najít také jako Odontoglossum cervantesii či Lemboglossom cervantesii). Vyvážení bílé jsem provedl podle květů a podle přirozeného vzhledu skály v pozadí je to zjevně správná volba.
Na druhém snímku je Lycaste lasioglossa. Tady se mi zjevně nepodařilo vyvážit bílou zcela přesně, i po úpravě zůstal nažloutlý odstín, i když slabší než původně. No a to je ta zachovaná atmosféra snímku.
Přeji hezký víkend.
Lukáš Křesina

Mezi další obtíže, s nimiž se můžeme setkat při fotografování na výstavách, patří nasvícení exponátů bodovými světly. To je velmi efektní – umožní totiž „vypíchnout“ pouze dílčí část expozice, např. jedinou rostlinu či dokonce jediný květ. Nevýhodou ovšem je, že přitom vznikají nehezké stíny, ostře ohraničené a velmi hluboké (na fotce zcela černé).
Problémem jsou i velké rozdíly v intenzitě osvětlení. Vede to k velkým rozdílům jasu na fotografii, které již digitální fotoaparát nemusí zvládnout. Na jasně nasvícených plochách pak vznikají tzv. přepaly, tj. souvislé plochy s maximální intenzitou jasu, a tudíž zcela bez kresby. Pokud se to stane pouze v jednom barevném kanálu, projeví se to zhoršenou kresbou a při úpravě fotky v počítači mohou vznikat nehezké skvrny. Ale to se ještě dá v počítači zachránit (často to jde úpravou z RAWu, v horším případě pomocí tzv. míchání kanálů). Ovšem pokud je přepal ve všech barevných kanálech, pak už často RAW nestačí, kanály míchat nelze (není co) a pomůže už jen klonovací razítko u plošně malých přepalů a klávesa Delete u plošně rozsáhlých.
Schopnost zvládat rozdíly jasů vyjadřuje veličina zvaná dynamický rozsah. Obecně platí, že u fotoaparátů s většími pixely je i větší dynamický rozsah, záleží ale i na stáří přístroje. Modernější snímače mají dynamický rozsah větší, navíc se může zhoršovat i fyzickým stárnutím snímače. Logicky z toho plyne, že mobily a levné kompakty jsou na vznik přepalů mnohem náchylnější než třeba zrcadlovky. A znovu zdůrazňuji, že výhodou je fotografovat do RAWu, kde je pro úpravu ještě jistá rezerva, takže i když v JPG je už přepal, z RAWu se často dá získat plnohodnotná kresba.
Problém také nastává, je-li zdroj světla přímo v záběru. Jednak to způsobí přepal v místě světelného zdroje, ale také to pomýlí měření expozice, takže fotka je pak často podexponovaná. A pochopitelně, zmýlí to i automatiku blesku.
Obtížné je i fotografování v protisvětle. Na výstavě je to zpravidla v případě, že za rostlinou je okno nebo jasně nasvícená bílá plocha. Výsledkem je obvykle podexponovaná fotka, kdy rostlina tvoří jen černou siluetu. Je to možno řešit dvojím způsobem – buď přidat expozici (prodloužit čas nebo zvýšit ISO), výsledkem ale je velmi často zcela přepálené pozadí, anebo použít blesk (většinou je ale pak nutné v počítači zvýšit kontrast fotky). O fotografování s bleskem si ale povíme až příště.
Velkou komplikaci pro fotografy na výstavách způsobují zasklené vitríny. Je problém se zaostřením, na skle vznikají rušivé odlesky, objekt ve vitríně není dostupný a součásti konstrukce vitríny mohou působit rušivě.
Při ostření je potíž v tom, že autofokus často zaostří na povrch skla nebo na odlesky na skle, a nikoliv na samotný objekt ve vitríně. Odlesky způsobuje především zrcadlení světelných zdrojů umístěných mimo vitrínu, ale při nevhodném osvětlení celé expozice se zrcadlí i celý prostor před vitrínou včetně samotného fotografa. Jako řešení těchto dvou problémů se mi osvědčilo fotografovat tak, aby byl přední okraj objektivu co nejblíže sklu vitríny (takřka na dotek, jen s minimální bezpečnostní vzdáleností, aby bylo možno zoomovat a ostřit). Nežádoucí odlesky si tak fotograf odstíní vlastním tělem, případné šmouhy a nečistoty na skle, na něž by mohl reagovat autofokus, se dostanou blíž, než je minimální ostřicí vzdálenost objektivu, takže autofokus na ně nezaostří.
Dobré je fotografovat tak, aby byla osa objektivu pokud možno kolmo na povrch skla, ne vždy je to však možné. Nežádoucí odrazy na skle lze eliminovat také použitím polarizačního filtru, pro fotografování objektu ve vitríně to ale není moc využitelné. Účinnost polarizačního filtru totiž závisí na úhlu, který svírá osa objektivu se sklem. Nejvyšší je tehdy, pokud fotíme hodně šikmo vůči sklu. Jenže pak bude obraz značně degradován průchodem světelných paprsků přes sklo vitríny a jejich lomem. A naopak v ideálním případě, kdy fotíme kolmo na sklo vitríny, bude polarizační filtr zcela neúčinný.
Pokud jde o nedostupnost objektu a konstrukci vitríny, je jasné, že nám to bude vadit hlavně při komponování snímku, a také zoom nemusí být dostatečný na úspěšné fotografování menších kytiček. Tady pomůže jen vynalézavost fotografa při hledání toho správného záběru a následně správné oříznutí fotky, anebo opět klonovací razíko, jímž můžeme kompozičně vadící konstrukci vyretušovat.
Je ale třeba podotknout, že dobře provedená retuš je vždy dost pracná záležitost, a kromě toho je to nečestné a nesportovní. Je proto lépe více přemýšlet před zmáčknutím spouště, ušetří to spoustu práce potom.
Přeji hezký dlouhý víkend.
Lukáš Křesina

dakujem za rady, zacol som to trochu studovat, tie vyrazy odborne, navod k fotoaparatu a techniky a hned mi to je jasnejsie. Teraz uz rozumiem o com pisete a myslim, ze aj fotky sa zlepsia maly kusok casom. Stacilo si o tom precitat par clankov a som inde. nemyslim inde v kvalite fota ale v chapani teorie.

Dakujem vsetkym, ktori su ochotny sa takto delit o skusenosti.